II. Thunové

21. 11. 2011 21:08

Choltický, svojšický a svinčanský statek koupili Thunové, pocházející z Tyrol, kde již v 11. století drželi hrad Ton. Patřili mezi nejstarší rody v říši.Statky koupil Kryštof Šimon, svobodný pán z Thunu, asi v roce 1623.

V Čechách koupil svobodný pán z Thunu statků za 208 936 kop 31 grošů - byl to Děčín, Klášterec, Pětipsy, Nový Šumburk, Jílové u Litoměřic - a dále koupil statky v Sasku - Hohenstein. Z celkové sumy "za věrné služby habsburskému rodu" mu bylo sleveno 57 000 kop, tedy více, než dal Kryštof Šimon za Choltice a Svojšice. Za ty zaplatil 54 827 kop 40 grošů.

Odhad panství se prováděl již v třicetileté válce. Podle něho patřily ke svinčanskému statku ves Svinčany, Chrtníky a Urbanice. Mělo zde být 17 potažníků a 22 chalupníků. Někteří potažníci však byli v té době bez koní. Dohromady měli platit 120 kop 8 penízů ročně a odvádět 78 slepic nebo za jednu zaplatit 6 grošů. Byli povinni "vedle 3 panských potahů při svinčanském dvoře robotovat, totiž orat, vláčet, podobně obilí svážet, to se činí za roboty, od sečení, vázání, od kterých se jim pak na penězích i na stravě odměny děje". Dále ke statku patřily 4 krčmy, masný krám a medenický mlýn, který měl 4 moučná kola. - V té době však byl "i s pilou do gruntu skácený i rybník nad ním stržený", že podle odhadu bude nejméně 1500 tolarů na opravu. Patřily sem i Skala-Raškovice s lomem na mlýnské kameny, odhadnutý na 13 220 kop. Ke svinčanskému statku patřilo i 16 rybníků, Medenický a Chudoba byli " stržené".

Ke svojšickému statku patřily Svojšice s tvrzí od vojáků vydrancovanou, sešlý pivovar a mlýn, dvůr, ves Svojšice se dvorem a kostelem a ves Holotín.

K choltickému statku patřil zámek opatřený hradbami s branou a zdvihacím mostem k rybníku Řeháku, který s dalším rybníkem, proti původním menším, a s vodními příkopy chránil zámek. K němu přiléhala obora se zvěří, dvůr s pivovarem, kde se vařilo 400 sudů piva ročně. Patřily k němu vinice, v odhadu uvedeno: "Zpustlé a dávají jen 24 žejdlíků vína." Pak ke statku patřilo městečko, kde bylo 29 stavení. Z nich byly dvě krčmy, masný krám, panská kovárna, dvě stavení pro myslivce, dva mlýny. Jeden byl pod zámkem pro potřebu vrchnosti, druhý pod městečkem. Městečko bylo stále kolem rybníka za dnešním hřbitovem. O samotě stála pazderna, katovna a domy na náměstí. Pak k Cholticům patřily Luhy, Benešovice se dvorem, Ledce, Lipoltice, Lodenice, Poběžovice, Tupesy, Horní Vícemilice a 2 grunty na Veselí. Ke statku patřilo i 34 rybníků.

Při choltickém a svojšickém statku mělo být 71 potažníků, bylo jich však 53, ale "na robotu přichází ne více než 36 s potahy, ostatní vykonávají robotu ruční. Z 85 chalupníků je jich 77. Dohromady vykonávají 354,5 dne roboty ženní a 246 dní pěších". Poddaní byli povinni vrchnosti hnůj, seno a obilí vozit, 90 dní orat a vláčet. Ve žních museli sekat obilí, ale za jednu kopu mandel dostali 30 denárů beze stravy. Byli povinni zimní i letní obilí mlátit - za kopu zimního dostali poddaní 21 grošů a za kopu letního 18 grošů. Za sekání trávy dostala osoba denně 7 denárů, od udělání sáhu dříví 4 groše. Na senách a otavách pracovali 180 dní, za den dostávali 6 denárů. Ošetření prosa, bílé řepy, Jetten, Planzen a jiné menší práce konali robotníci zdarma.

Podle odhadu, který byl prováděn za účelem prodeje, byly mnohé budovy neopravené, hráze některých rybníků stržené, ve dvorech proti předešlým letům málo dobytka a zásob. Bylo to jednak proto, že Gerštorfové statky neudržovali a ponechávali si hotové peníze, nejisti svou budoucností. I robotníků ubylo - ze 156 usedlých za Gerštorfů jich po zakoupení panství Thuny zůstalo jen 130 - 53 sedláků a 77 chalupníků.

První majitel panství Krištof  Šimon, svobodný pán z Thunu, zemřel roku 1635 po zranění v bitvě u Nőrdlingu a s povolením papeže daroval své statky bratru Cypriánovi, když peníze na hotovosti daroval řádu johanitů.

Roku 1629 byli Thunové povýšeni do hraběcího rodu. Thunové trvale bydleli v Děčíně a na Choltice jen zajížděli. Celé panství spravoval purkrabí. Jako první vedl thunovské panství Vilém z Chlumu, pak Jan Filip Hirschl, Vilém Proschnitz a pak Jiří Schlenitz-Biernický. Z jeho zpráv vrchnosti do Děčína se můžeme přesvědčit, co všechno museli poddaní v době třicetileté války vytrpět. Při nástupu služby v roce 1631 Jiří Schleinitz-Biernický uvádí: "Chudí poddaní během války a kvartýrováním nebyli chráněni... jejich obydlí byla nejednou do základu zruinována a chudí lidé je znovu trochu obnovili. Dále však již před vojáky nechtějí nic zřizovat."

Vojáci se objevovali znenadání, rychle zmizeli, ale s nimi všechno, co se dalo vzít. Nepřítel byl po většinu války daleko od Choltic, ale císařští brali jako nepřítel.

Dne 26. března 1634 hlásí Biernický vrchnosti: "Co se týká škod a zničení, co se stalo od vojáků poddaným, nemohou se správně popsat. Dnes přenocovaly tři setniny jezdců v Cholticích. Podle přiložené cedulky to dělat neměly. Vojáci si počínali tak, jak doposud se nestalo... v zámku a ve dvoře vrata rozbili, ve dvoře všechny zámky zuráželi, zkrmili 50 korců ovsa, poddaným z jiných vesnic panství 18 klisen vzali, v Cholticích v domech všechno roztřískali. Dal jsem jim 4 sudy piva a jiné věci. Mušketýry, kteří tu jako salvaguardia byli, ztloukli a zranili. Pak se pustili do ovcí a ryb. Bůh ví, jak se nám dále povede."

Z dopisu dne 4. dubna 1640: "...je mně ze srdce líto, že takovou zprávu musím psát. Po návštěvě vojska vyhořel panský dvůr a hodně domů v Cholticích..."

Co úzkostí prožili poddaní, když uslyšeli hlas vojenské trubky. Ženy a děti utíkaly, muži zůstali, ale zpravidla se stali přihlížejícími dílu zkázy. Zprávy o tažení vojska se rychle šířily, poddaní opouštěli domy... Útrapy ještě zvyšovaly ohromné platy. A když poddaní nezaplatili, přijížděli vojáci na exekuci. Pobyli u poddaných tak dlouho, dokud nezaplatili. O náklad na pobyt vojáků se platy - kontribuce - zvýšily. Není divu, že po skončené válce scházela na panství třetina poddaných. Utíkali do ciziny, na jiná klidnější panství, někteří i k loupežníkům - Petrovským.

Dopis nového purkrabího Wolfganga Mulcze vrchnosti: "...Petrovských byla dost početná tlupa. Trápili poddané a na panství nebyl nikdo, kdo by proti nim zakročil."

Po podepsání míru 24. října 1648 se soustřeďovali Švédové k odchodu mezi Kolínem a Pardubicemi, a tak i po uzavření míru trpěly obce choltického panství vojenskými nájezdy. Teprve roku 1650, kdy švédské vojsko opustilo zemi, bylo po válce. Avšak za jakou cenu! Mnohde zbyli z domů jen stěny, které lidé na plocho přikryli travou a slamou. Ale co bylo míst, kde zůstala jen hromada zarostlá travou. Tak ve Svinčanech scházela téměř polovina domů a ve Stojicích víc než polovina domů. Vesnice Nechleby, Luhy a Lepějovice téměř zanikly.

Poddaní utíkali z panství i po válce, především z důvodů náboženských. Prvního února 1650 bylo vydáno nařízení, podle kterého všichni, kteří se do tří neděl nestanou katolíky, museli opustit zemi. Toto nařízení se však netýkalo poddaných, kteří jako pracovní síly měli zůstat v zemi a stát se katolíky násilím.

Nebylo to však jednoduché, jak ukazuje dopis nového purkrabího Dvorského ze dne 26. května 1651 vrchnosti: "S těmi sedláky přehroznou těžkost mám. O kterých jsem měl dobré zdání, že když se jim poručí, k svaté zpovědi půjdou a oni nejhorší jsou. Měl jsem jich ve vězení osm, seděli čtyři dny, žádný nechtěl jít propovědět, že půjde, až potom vidouce, že jich nepustím, přípověď udělali, že ve svátky půjdou. A zase jiné obesílám, nejvíce práce je s ženami."

Ještě 22. února 1652 píše: "...z čeládky panské ze dvorů nechtěli nikdo dobrovolně katolíkem býti. Již jsem ten prostředek s pomocí boží našel. S jistými lidmi jsem je ze všech dvorců do zámku sebral a odtud nepustil, až všichni k svaté zpovědi šli. Pacholků, pohůnků, děveček bylo padesát dvě osoby. Jsem spokojenější, nebo jsem se za ně hrozně obával, aby mně nezutíkali. Jen toliko jeden mně velkou chytrostí utekl."

I když se někteří poddaní stali z donucení katolíky, přesto dne 23. července 1654 oznamuje Dvorský hofmistru thunovských panství do Prahy, že "velkou těžkost mám s těmi poddanými. Někteří nechtějí s velikonocí k svaté zpovědi jíti, čeládce ve dvorech ani hned nesmím nic říkat, aby mně nezutíkali."

Výsledek soupisu obyvatel podle náboženství, který byl proveden v roce 1657, příliš nepotěšil přísně katolické Thuny, hlavně příslušníky kněžského stavu. Podle tohoto soupisu bylo z 390 obyvatel panství 295 nekatolíků.

Snahou majitelů panství a jejich úředníků bylo dosáhnout co největší zisk. Nejlehčím způsobem, jak zvýšit výnos panství, bylo zvýšit robotu. Ta se nejvíce zvýšila při stavbě zámku.